5 let Kanystru ve Svítání:)
01.07.2017

Kanystr (zkratka canisterapie používaná ve Svítání:) )

Forrest 5.6.2014 oslavil své 6. narozeniny.

Zkoušky jsme v Cantes o.s. dělali, když mu byl čerstvě 1 rok. Z toho plyne, že jsme v červenci společně zakončili už pátý školní rok s canisterapií ve Speciální škole Svítání v Pardubicích.

Ve Svítání nás vždycky rádi vidí. Vítají nás s úsměvem a přístup všech učitelů, vychovatelů, asistentů a ostatních zaměstnanců je pokaždé pozitivní. Také proto sem chodíme moc rádi.

Na závěr roku kalendářního nebo roku školního dostáváme milé pozornosti od žáků a učitelů tříd, kam společně s Forrestem chodíme. Jsme za takové "poděkování" velice rádi a moc si toho vážíme. Forresta určitě nejvíc potěší pamlsky a granule, mě zase ručně vyráběná přáníčka, fotografie a další drobnosti na památku.

Letos, na závěr školního roku, jsme dostali k pamlskům i skleničku medu s přáním "Medového života":)
Škola má vlastní včelstvo, med si sami vyrábějí a ručně malují etikety.


Děti nám také namalovaly obrázky z canisterapie, moc se jim povedly!
K tomu máme další fotografie tříd na památku do sbírky.
   
   

Za těch 5 let jsme měli možnost sledovat, jak "nám" děti vyrostly:) Ti nejstarší každý rok přecházejí do praktických škol nebo učilišť a je-li to možné, "staví se na vlastní nohy". Přicházejí noví prvňáčci a v některých třídách se děti různě přesunují. Nový školní rok je v tomhle trochu smutný, když už nevídáme děti, za kterými jsme pravidelně chodívali. Všechny děti nám pochopitelně "přirůstají k srdci".

Jedním z nich je i Pája. Chlapík, kterému je už 20 let. Nenavštěvovali jsme ho pravidelně, ale vždycky, když byla možnost, zašli jsme se na něj podívat nebo když některá z tříd měla jiný program, chodili jsme za ním. Pája má jen malou slovní zásobu, ale vždycky hezky pozdravil "ahooj" a celou dobu se usmíval. Přes svůj handicap se snažil Forresta hladit a Forrest ho s oblibou celého "ovítával" klasickým psím způsobem:). A tak si spolu leželi a bylo jim dobře. Pája většinu dne opakuje fráze: "domů" a "mamka, kde je?" Těšil se, že už pojede svozem a že si ho maminka vyzvedne. Proto i naše komunikace byla postavená na vyprávění, jak už pojede tím velkým červeným autem a že už ho tam jistě maminka vyhlíží:). Což ho vždycky těšilo a měl radost. O to víc se mě dotýká informace, že je na tom Pája velice špatně a že bude od příštího roku v ústavu a "domů" bude jezdit jen na víkend. Tam "domů", kam se tak těší a o čem po celé dny hovoří...

Ale i to ke canisterapii patří. Vnímání lidských osudů a uvědomování si, jak se i přes mnoho každodenních starostí máme dobře.
Přeju vám, ať o dovolených načerpáte dostatek sil.

PS: Jistě máte také spoustu takových zážitků a příběhů.
Budu rád, když se o ně s námi podělíte.

Lukáš Kánský